Václav Vaško

Můj křesťanský život začal ve farnosti Petrovice. Je to krásné místo, prostý kostelík ze 13 století doplňuje galerie zajímavých osobností. Výsadní místo v ní zaujímal (nebo zaujímá) pan Václav Vaško (1921-2009). Setkání s ním pro mě bylo naprosto zásadní. Pokud jsem si někdy v minulosti představoval křesťany především jako ohebné fanatiky, kteří se nechají snadno manipulovat, pan Vaško byl pro mě tím nejvzácnějším příkladem svobody žité s vírou. Církev má hodně širokou náruč a vejdou se do ní různé postavy (kladné i záporné). Zvláště v Čechách se zdůrazňuje temná podoba církve ztělesněná křižáckými válkami a inkvizičními procesy. Nicméně hlavně na životě křesťanů za komunismu v Československu je vidět, jak pestrá je struktura církve. Značná část věřících žila potichu, jiní kolaborovali, ale další museli za svou víru položit život na popravištích nebo v lepším případě trpěli v komunistických lágrech. Pan Vaško patřil mezi ty, kteří unikli šibenici, nicméně si prožil tvrdou zkušenost věznění a práce v uranových táborech. Když jsem si přečetl Vaškovu struhující biografii a posléze měl možnost autora osobně poznávat, pochopil jsem sílu skutečné víry a svobody. Mladistvá energie, rozhled a pracovní nasazení, které měl tehdy skoro devadesátiletý pán, braly dech. Takhle bych chtěl umět zestárnout. Takhle bych chtěl umět žít.

Václav Vaško

Autobiografie, která se čte jedním dechem, příběh, který byste si nevymysleli. Lepší anotace mě ke knize „Ne vším jsem byl rád“ nenapadá. Knížka se dá ještě sehnat v leckterém knihkupectví:

VAŠKO, Václav. Ne vším jsem byl rád : vlastní životopis. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2001. ISBN 80-7192-600-0.

Navíc je kniha dostupná i jako čtení na pokrčování v archivu Radia Proglas:
proglas.cz/audioarchiv-detail/cteni-na-pokracovani/ne-vsim-jsem-byl-rad.html

Kratší rozhlasový portrét přinesl cyklus Příběhy 20.století:

nadherne-zpackany-zivot-aneb-pribeh-vaclava-vaska–00928628.mp3

Letos ve středu 20. května zemřel ve věku osmaosmdesáti let spisovatel, historik, vězeň nacismu i komunismu a významný katolický laik Václav Vaško.

Nadaní vypravěči podléhávají „kouzlu vlastního příběhu“ a posluchačského zájmu – sem tam něco přidají, zveličí, přeženou svou roli v historce, která se časem mění, až nakonec žije vlastním životem.

Jak uslyšíte, Václav Vaško byl šťastný případ: uměl vyprávět i psát poutavě, přitom se pořád kontroloval, držel se zpátky. Jeho život byl dobrodružný, fascinující, plný krutých zásahů. Vaško se ale křivdám nepoddával – mluvil zaujatě, občas se rozohnil, nestěžoval si, nelitoval se. Nezamlčoval ani nezlehčoval zlé, důraz však kladl na to lepší. Motto jeho knihy vzpomínek zní: „Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši“ (Ž 66,16).

Narodil se roku 1921 ve Zvolenu, v rodině smíšené národnostně i nábožensky (otec Čech, maminka Slovenka). Tolerantní prostředí mu dalo vlastnosti, které ho stavěly do protikladu k intolerantní době: nebyl nacionalista, nepostavil se proti Čechům, Židům, Němcům ani Slovákům, nesnášel nacisty i komunisty. Jako mladík se setkal s chorvatským knězem Tomislavem Kolakovičem, který ho pro život „dovybavil“.

Zdůrazňoval roli laiků v církvi, její otevřenost vůči světu. Jako student obchodní akademie se v duchu těchto zásad zapojil do Slovenského národního povstání, v němž hráli významnou roli jeho strýcové (důstojníci bratři Veselovi). Vstoupil do povstaleckého vysokoškolského strážního oddílu v Donovalech, dostal se na černou listinu gestapa a koncem roku 1944 padl do německého zajetí.

Václav Vaško se tehdy ocitl na prahu smrti – partyzáni totiž podnikli útok na trafostanici v Banské Bystrici a úřady vyhlásily, že jako odvetu zavraždí deset zajatců, Vaška a jeho bratrance mezi nimi. Díky pomoci zvenčí se však „poprava“ nekonala. Ve vězení před Václavem příbuzní zatajili, že má zemřít – a po desítkách let vzpomínal: „Proti mě a mému bratranci šla bachařka a říká: ´Tak co, vy na smrt odsouzení?´Já povídám: ´To je ale blbej vtip!´ a bratranec na to: ´To není vtip, ale fakt. Zítra nás mají zabít.´ Všechno ve mě ztuhlo, jako by mě přikovali k zemi. Ale bachařka na to: ´Je to dobrý, rozhlas vysílal, že poprava nebude!´ Zásluhou bratrance jsem tedy jen krátce žil s hrůzným pocitem, že mě zabijí – dodnes ho za to obdivuji.“

Po osvobození vstoupil Václav Vaško do služeb ministerstva zahraničí. Vyslali ho do Moskvy, ačkoli nebyl členem KSČ a o jeho katolicismu se všeobecně vědělo. Dostal na starost repatriace tisíců československých občanů, kteří v SSSR buď za války „uvízli“, nebo tam byli zavlečeni. Jeho snaha dostat je zpátky byla úspěšná jen v někdy, ale stejně: ta práce „byla dar od Pána Boha. Poučila mne o realitě Sovětského svazu, o nelidskosti socialismu stalinského typu.“

V Rusku se zamiloval a oženil s katoličkou Irinou Jukovovou, v září 1946 se jim narodila dcera Máša. V Československu šlo ale všechno od desíti k pěti – a po únorovém převratu Václava Vaška odvolali do Prahy. Jeho ženě a dceři vystěhování nebylo povoleno. Už předtím Vaško podnikl zoufalý a vzhledem k jeho založení i víře naivní manévr, který později označil za selhání: podal přihlášku do strany, aby rodinu zachránil.

K ničemu to nevedlo. Byl persona non grata, roku 1951 ho z ministerstva i ze strany bez milosti vyrazili jako „náboženského fanatika… buržoazního původu.“ Čekal ho soud (dostal 13 let za velezradu), dlouhý kriminál a ještě delší odloučení od rodiny.

rozhlas.cz/radio_cesko/pribehy/_zprava/585588