Jeden malý příběh z dětství. Cachtám se v malém bazénku uprostřed lodžie paneláku. Vysokému zábradlí sahám sotva do dvou třetin, a tak si lehám na zem a koukám dolů malým průhledem pod zábradlím. Docela výška? Ale jak velká? A jaký by to bylo proletět se dolů? Mám chuť koukat přes samý okraj útesu, a tak šoupu malý plastový parníček po rantlu balkónu a vžívám se do pocitu pomyslného pasažera lodi. Jinak to ani nešlo, parníček se prolítl dolů a já se sním ani nestihl rozloučit, zapadl někam do houštin křoví pod domem. Samozřejmě bych si na tak nepatrný příběh nikdy nevzpomněl, kdyby místní udržbář loni na podzim nevylovil zpod baráku starý plastový parník. Kolik takových drobných příběhů a obrazů z raného dětství člověk zapomene jenom proto, že klíč k nim leží v prachu pod domem.