U Prošků po válce

Po válce jsem se hned rozjel na Křivoklát. Doslova vyrazil. Nejdřív sám, s batohem a jedním prutem. Bydleli jsme zas v Praze, a tak jsem jel ze smíchovského nádraží vláčkem se špinavými okny. Plivl jsem na kapesník a udělal jsem v okně čisté, kulaté okénko. Spatřil jsem řeku a chtělo se
mi brečet.

Díval jsem se na jarní vodu a věděl jsem, že tahle voda v Berounce, co teče tady, musela téci také nahoře podél Skryjí a pod loděmi strejdy Proška v Luhu. Řeka stejně jako oblaka plynula místy, kde nám bylo v životě dobře. Pozoroval jsem její proudy, její ryby, jak skákají na hladinu, mlýny na jezech a jezy na zadržených vodách. Mlynáře, co dosud mleli, a převozníky, kteří převáželi sem, tam. Viděl jsem po šesti letech zase řeku. Měl jsem tvář přimáčknutou na skle, aby mi nic neuniklo. Řeku jsem měl rád víc než cokoli na světě a styděl jsem se tehdy za to. A nevěděl jsem, proč řeku tak miluji. Snad proto, že jsou v ní ryby, anebo proto, že je volná a nespoutaná? Kvůli tomu, že se nikdy nezastaví? Snad proto, že šumí a že nedá spát? Snad proto, že je tu věky, anebo proto, že každý den její vody v dálce umírají? Anebo proto, že na ní můžeš plout či v ní můžeš zemřít?

Nemohl jsem tehdy odpovědět, byl jsem jak mladý pes, který teprve očichává vůně nejkrásnějších nároží.

V mém okénku se objevil hrad, a byl to Karlštejn. Čeští králové měli podobný vkus jako já. Vybrali si Berounku a postavili si na ní hrady Karlštejn a Křivoklát.

Pokud se týče limonády, tak v Berouně se pila žlutá. Přesedá se na rakovnický vláček do Křivoklátu. Jede se pak kolem pstruhových líhní, kde se v kolébkách slunce houpají a koupají malí pstroužci. Trať vede pod stradonickým Hradištěm, kde rolníci nalézají v polích duhovky, zlaté penízky. Kolem pil, kde se ze stromů dělají prkna a z prken vonící postele. Řeka teď teče úplně na dně údolí. Bez slunce je plná slz.

V Křivoklátě vystoupím a jdu proti vodě. Už mě od ní nedělí okno vlaku a do mozku nebuší parní stroj. Do nosu mě tluče vůně ryb, které teď prožívají čas lásky, a spolu s ní cítím i pach utopence vojáka. Vodní vánek nechává zapomenout na žal. Také řeka je občas špatná a má své vředy. Očišťuje se tím, že odpluje jinam jako zjara kry.
…

Strana 109–110.

Pavel, Ota. Zlatí úhoři. Ilustrace Miloslav Jágr; typografie Ivan Toman. 3., rozš. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991. 214 s. ISBN 80-202-0290-0.