Julia Kristeva o jazyku

Ale hovoříte-li o psychoanalýze, tam se přece berou v úvahu i vjemy a stavy, které jazyku předcházejí. Anebo se naše „já“ rodí teprve ve chvíli, kdy jsme schopni artikulovat?

V naší technické civilizaci máme za to, že jazyk je nějaký kód, že je to něco pevného – jakýsi daný systém znaků, který můžeme uložit do počítače. Ale jazyk je tvořivým procesem. Jazyk je zkušenost. Mystikové to věděli, Kafka to věděl, Mozart to věděl. I my to podvědomě tušíme, ale společenský život nás nutí k tomu, abychom jazyk brali pouze jako velmi schematický nástroj komunikace. Jinak řečeno: jazyk může být místem tvoření, když se skrze jazyk dokážeme dotknout toho, co bylo před jazykem. Tam leží hranice mezi tím, co nazývám sémiotikou a symbolikou. Sémiotická oblast jazyku předchází. Patří do ní prvotní vjemy, sexuální pudy, také hudební jazyk dítěte předtím, než začne mluvit, který se pak znovu objevuje v poetickém jazyce. A také se s ním setkáte, když posloucháte pacienty na kanapi, když trpí a nemohou se vyjádřit. Tehdy slyšíte výkřiky nebo ukolébavky z raného dětství. A tato regrese, tento pohyb zpět je přesně reartikulován v uměleckém jazyce.

(úryvek z rozhovoru z Respektu 46/2008)