Bad Religion

Takhle bych chtěl taky stárnout

Bad Religion

Na léto 2010 nechali američtí veteráni Bad Reliogion zabookovat evropské turné. Zdá se to neuvěřitelné, ale tahle kapela v rámci šňůry slavila 30 let existence (no jestli dobře počítám, tak už vlastně jedou jednatřicátý rok). Přiznám se, že mně samotnému se z toho trochu zamotala hlava. Nejsem skalní fanoušek, ale v druhé půlce devadesátých let patřili BR k pravidelnému repertoáru, který jel v mém kazeťáku. Byla to hezká puberta a je jistě jen fajn, že se člověk k takový muzice mohl průběžně vracet a při poslechu spokojeně vrnět: „Jo to byly léta, když se hrálo z The Gray Race“. Od mého neo-punk období uplynulo deset let, což jsem si spočítal až ve chvíli, kdy jsem stál nad plakátem, který oznamoval, že 18.8.2010 budou BR v Praze.

Takže hurá do Lucerna baru. Bylo zajímavý pozorovat strukturu posluchačů – krom mladých punk kids tu bylo i spousta fousáčů od rodin. Už jen podle toho bylo jasné, že dneska nehrají žádné hvězdičky pro letošní léto, ale ostřílení chlápci, kteří mají za sebou notně dlouhou cestu. Celej cirkus začali švédští Misconduct. Muzika složená z osvědčených neo-punk klišé neurazila (ale ani nepotěšila), ale pohled na kapelu byl pro mě skličující! Kuci se navlíkaj do punk převleků (kravatky ve stylu My Chemical Romance), makaj na účesu a prostě nezapřou, že mají vizážistu, který se z nich snaží udělat „produkt“ pro čtenáře Brava. Hlavně outfit zpěváka a kytaristy Fredrika Olssona mě pobavil. Chlapi, tak z toho jsme snad už vyrostli, ne? No právě že nevyrostli a překvapilo mě to u lidí, kteří toho mají už taky dost za sebou. Máte tohle zapotřebí, pánové? Dráždily mě i ty řeči: „Ahoj děcka, my jsme Misconduct a hrajeme srdíčkem, máme vás rádi, ruku na to! a teď skáčeme a všichni!“ Nicméně musím poznamenat, že většina sálu se bavila a v kotli to začalo pomalu vřít.

Ty pravý polena pod výheň mohl ale přiložit jen Greg Graffin a spol. Samozřejmě, že jsem čekal, jak vypadají, kolik mají vrásek a kolik jim zbylo vlasů. Greg se rozhodně netvářil, že je největší punkáč na světě (tenhle dojem se nám snažil vnutit jen frontman z Misconduct) a vypadal naprosto civilně – černý triko s límečkem a řidnoucí vlas – seriozní tatík. Kytarista Greg Hetson úbytek vlasů maskoval vyholenou hlavou a Brian Baker, někdejší zakládající člen straight edge hardcore legendy Minor Threat, měl vlasů stále dost, ale trošku přibyl na váze. Opravdovým fešákem zůstal snad jen šedivěcí lišák basák Jay Bentley a samozřejmě bubeník, (oproti zbytku kapely) mladík Brookse Wackerman. Ano, tihle pantátové by bez přehánění mohli být otci poloviny sálu. Vyjma současného bicmana, který do kapely nastoupil po zranění veterána devadesátých let Bobbyho Schayera, se zbytek původní sestavy narodil v první polovině šedesátých let.

Hned po nástupu jednotky jsem zatlačil slzu: kde je Brett Gurewitz, protiklad akademika Grega Graffina, bouřlivák, který dvakrát kapelu opustil (není tajemství, že v tom v obou případech svůj díl sehrál chlast a heroin), autor nebo (společně s Graffinem) spoluautor většiny materiálu BR a v neposlední řadě majitel nezávislého labelu Epitaph (a ruku na srdce koho z vás tohle vydavatelství neovlivnilo – NOFX, Refused, Converge a samozřejmě BR jsou přece základ). No takže večírek, kde se vzpomínalo na těch parádních 30 let, se odbýval bez jednoho z hlavních aktéru. To mě opravdu mrzelo, nicméně musím podotknout, že tempu večera to neubralo.

Graffin a Gurewitz jsou sice pankáči, ale taky hudební talenti. Projděte si živou kompilačku 30 Years Live, kterou kapela v květnu dala jako dárek ke stažení, a zjistíte, že tohle nemá slabá místa. Jejich muzika je pop-punk (a nemyslim tím nic sprostého!). Jsou to melodie, který, když si pustíte ráno k snídani, nepustí vás celý den a budete si až do večera broukat třeba “I’m going for a walk.“ Byla to čirá radost a BR pěkně přikládali pod kotel a já tál speciálně při věcech jako American Jesus (z desky Recipe for Hate) nebo A Walk (z desky The Gray Race, která je pro mě srdeční záležitostí). Ostrou tečkou setu mohl být v rámci přídavků jedině Punk Rock Song, který donutil zpívat snad i šatnářky. BR jsou ve formě, táhne jim na padesátku, hrajou spolu přes 30 let a ničeho z toho se nebojí – naopak, vědí že vládnou a vařící pit pod pódiem to ví ještě líp, a tak se těšim v září na novou desku The Dissent of Man, který bych si zřejmě nevšiml, nebýt tohoto večera, prostě proto, že už jsem „senilní“.

Pod čarou dvě věci: I jeden buran může udělat vroubek na jinak krásnym zážitku. Díky jednomu opičákovi, jsem půlku koncertu strávil s mokrejma zádama – ne pivní lázně jsem si neobjednával! Greg mě sice dojal hláškami o tom, jak má rád vinyl a že se tedy máme těšit na nový elpíčko, nicméně mě mrzelo, že kapela nepřivezla jedinou desku. Veškerý merch tvořily hadry a z toho jsem už vyrost. Kdyby měli třeba The Gray Race na vinylu, asi bych pustil chlup. Ale jinak díky za krásnej večer, pánové!

Na léto 2010 nechali američtí veteráni Bad Reliogion zabookovat evropské turné. Zdá se to neuvěřitelné, ale tahle kapela v rámci šňůry slavila 30 let existence (no jestli dobře počítám, tak už vlastně jedou jednatřicátý rok). Přiznám se, že mně samotnému se z toho trochu zamotala hlava. Nejsem skalní fanoušek, ale v druhé půlce devadesátých let patřili BR k pravidelnému repertoáru, který jel v mém kazeťáku. Byla to hezká puberta a je jistě jen fajn, že se člověk k takový muzice mohl průběžně vracet a při poslechu spokojeně vrnět: „Jo to byly léta, když se hrálo z The Gray Race“. Od mého neo-punk období uplynulo deset let, což jsem si spočítal až ve chvíli, kdy jsem stál nad plakátem, který oznamoval, že 18.8.2010 budou BR v Praze.

Takže hurá do Lucerna baru. Bylo zajímavý pozorovat strukturu posluchačů – krom mladých punk kids tu bylo i spousta fousáčů od rodin. Už jen podle toho bylo jasné, že dneska nehrají žádné hvězdičky pro letošní léto, ale ostřílení chlápci, kteří mají za sebou notně dlouhou cestu. Celej cirkus začali švédští Misconduct. Muzika složená z osvědčených neo-punk klišé neurazila (ale ani nepotěšila), ale pohled na kapelu byl pro mě skličující! Kuci se navlíkaj do punk převleků (kravatky ve stylu My Chemical Romance), makaj na účesu a prostě nezapřou, že mají vizážistu, který se z nich snaží udělat „produkt“ pro čtenáře Brava. Hlavně outfit zpěváka a kytaristy Fredrika Olssona mě pobavil. Chlapi, tak z toho jsme snad už vyrostli, ne? No právě že nevyrostli a překvapilo mě to u lidí, kteří toho mají už taky dost za sebou. Máte tohle zapotřebí, pánové? Dráždily mě i ty řeči: „Ahoj děcka, my jsme Misconduct a hrajeme srdíčkem, máme vás rádi, ruku na to! a teď skáčeme a všichni!“ Nicméně musím poznamenat, že většina sálu se bavila a v kotli to začalo pomalu vřít.

Ty pravý polena pod výheň mohl ale přiložit jen Greg Graffin a spol. Samozřejmě, že jsem čekal, jak vypadají, kolik mají vrásek a kolik jim zbylo vlasů. Greg se rozhodně netvářil, že je největší punkáč na světě (tenhle dojem se nám snažil vnutit jen frontman z Misconduct) a vypadal naprosto civilně – černý triko s límečkem a řidnoucí vlas – seriozní tatík. Kytarista Greg Hetson úbytek vlasů maskoval vyholenou hlavou a Brian Baker, někdejší zakládající člen straight edge hardcore legendy Minor Threat, měl vlasů stále dost, ale trošku přibyl na váze. Opravdovým fešákem zůstal snad jen šedivěcí lišák basák Jay Bentley a samozřejmě bubeník, (oproti zbytku kapely) mladík Brookse Wackerman. Ano, tihle pantátové by bez přehánění mohli být otci poloviny sálu. Vyjma současného bicmana, který do kapely nastoupil po zranění veterána devadesátých let Bobbyho Schayera, se zbytek původní sestavy narodil v první polovině šedesátých let.

Hned po nástupu jednotky jsem zatlačil slzu: kde je Brett Gurewitz, protiklad akademika Grega Graffina, bouřlivák, který dvakrát kapelu opustil (není tajemství, že v tom v obou případech svůj díl sehrál chlast a heroin), autor nebo (společně s Graffinem) spoluautor většiny materiálu BR a v neposlední řadě majitel nezávislého labelu Epitaph (a ruku na srdce koho z vás tohle vydavatelství neovlivnilo – NOFX, Refused, Converge a samozřejmě BR jsou přece základ). No takže večírek, kde se vzpomínalo na těch parádních 30 let, se odbýval bez jednoho z hlavních aktéru. To mě opravdu mrzelo, nicméně musím podotknout, že tempu večera to neubralo.

Graffin a Gurewitz jsou sice pankáči, ale taky hudební talenti. Projděte si živou kompilačku 30 Years Live, kterou kapela v květnu dala jako dárek ke stažení, a zjistíte, že tohle nemá slabá místa. Jejich muzika je pop-punk (a nemyslim tím nic sprostého!). Jsou to melodie, který, když si pustíte ráno k snídani, nepustí vás celý den a budete si až do večera broukat třeba “I’m going for a walk.“ Byla to čirá radost a BR pěkně přikládali pod kotel a já tál speciálně při věcech jako American Jesus (z desky Recipe for Hate) nebo A Walk (z desky The Gray Race, která je pro mě srdeční záležitostí). Ostrou tečkou setu mohl být v rámci přídavků jedině Punk Rock Song, který donutil zpívat snad i šatnářky. BR jsou ve formě, táhne jim na padesátku, hrajou spolu přes 30 let a ničeho z toho se nebojí – naopak, vědí že vládnou a vařící pit pod pódiem to ví ještě líp, a tak se těšim v září na novou desku The Dissent of Man, který bych si zřejmě nevšiml, nebýt tohoto večera, prostě proto, že už jsem „senilní“.

Pod čarou dvě věci: I jeden buran může udělat vroubek na jinak krásnym zážitku. Díky jednomu opičákovi, jsem půlku koncertu strávil s mokrejma zádama – ne pivní lázně jsem si neobjednával! Greg mě sice dojal hláškami o tom, jak má rád vinyl a že se tedy máme těšit na nový elpíčko, nicméně mě mrzelo, že kapela nepřivezla jedinou desku. Veškerý merch tvořily hadry a z toho jsem už vyrost. Kdyby měli třeba The Gray Race na vinylu, asi bych pustil chlup. Ale jinak díky za krásnej večer, pánové!

picasaweb.google.com/tomas.sibek/BadReligion

Vyšlo na Musicwebu: webcitation.org/5sQJXtiM5